__________________________________________________DREAMING EVERY TIME AND FOREVER________________________________________________________

povídka zaklínač5/8

16. října 2006 v 17:20
Geralt naposledy vyhlédl zámeckým oknem. Soumrak padal rychle. Za jezerem se mihotala nezřetelná světélka Wyzimy. Kolem zámku byla pustina - pruh země nikoho, jímž se město za posledních šest let ohradilo od nebezpečného místa; nezůstalo tam nic, jen pár trosek, shnilých nosníků a zbytky zubaté kolové ohrady, jež se zřejmě nevyplatilo rozebrat a přestěhovat. Nejdál - až na protilehlou stranu města - přenesl svou rezidenci sám král; břichatá masa jeho nového paláce se nezřetelně rýsovala na tmavě modré obloze.
Zaklínač se vrátil k zaprášenému stolu v jedné z prázdných a poničených komnat, u nějž se pomalu, klidně a pečlivě připravoval. Času, jak věděl, měl dost. Striga kryptu před půlnocí neopustí.
Na stole ležela nevelká okovaná truhlička. Otevřel ji. Uvnitř byly v přihrádkách, vyložených senem, namačkány flakónky z tmavého skla. Zaklínač tři z nich vytáhl.
Z podlahy zvedl veliký balík, zavinutý do tlusté vrstvy ovčích kůží a převázaný řemenem. Rozbalil jej a vytáhl meč se zdobenou rukojetí, skrytý v lesklé černé pochvě, pokryté řadami runových znaků a symbolů. Obnažil ostří, které zasvítilo čistým zrcadlovým leskem. Čepel byla z ryzího stříbra.
Pak zašeptal zaříkadlo, postupně vypil dva flakónky, po každém hltu položil levou ruku na hlavici meče. Pak, těsně zahalený do svého černého pláště, usedl na podlahu. V komnatě, jako ostatně v celém zámku, nebyla žádná židle.
Seděl bez hnutí, se zavřenýma očima. Jeho dech, zpočátku pravidelný, najednou zrychlil, zdrsněl a zneklidněl. A pak se úplně ztratil. Směs, s jejíž pomocí zaklínač ovládl funkce všech orgánů těla, se skládala hlavně z čemeřice, blínu, hlohu a durmanu. Ostatní složky neměly název v žádném lidském jazyce. Pro každého, kdo by na to nebyl, jako Geralt, zvyklý od dětství, by to byl smrtelný jed.
Zaklínač prudce otočil hlavu. Jeho sluch, teď neuvěřitelně zostřený, z tich lehce vylovil šelest kroků na kopřivami zarostlém nádvoří. Striga to být nemohla. Bylo ještě příliš jasno. Hodil si meč na záda, trubičku ukryl do ohniště rozbitých kamen a tiše, jako netopýr, se pustil se schodů.
Na nádvoří bylo ještě natolik jasno, že přicházející člověk mohl rozeznat zaklínačovu tvář. Člověk - byl to Ostrit - prudce ustoupil, ústa se mu zkřivila v mimovolné grimase strachu a odporu. Zaklínač se zlomyslně usmál - dobře věděl, jak vypadá. Po vypití směsi rulíku, oměje a světlušek tvář dostane křídovou barvu a panenky se roztáhnou přes celou duhovku. Zato ale tento přípravek dovoluje vidění i v nejčernější tmě. A to Geraltovi šlo.
Ostrit se rychle ovládl.
"Už teď vypadáš jako mrtvola, čaroději," řekl. "Určitě ze strachu. Neboj se. Přináším ti milost."
Zaklínač neodpověděl.
"Neslyšels, rivský mastičkáři, co jsem řekl? Jsi zachráněný a bohatý."
Ostrit potěžkal objemný měšec a pak jej hodil Geraltovi pod nohy. "Tisíc orenů. Ber to, sedej na koně a padej odtud."
Riv ani teď nic neříkal.
"Nevyvaluj na mě oči!" zvedl Ostrit hlas. "A neokrádej mě o čas. Nebudu tu stát do půlnoci. Nechápeš? Nepřeji si, abys snímal nějaká zakletí. Ne, nemysli si, žes to uhádl. Nedržím s Veleradem a Segelinem. Nechci, abys ji zabil. Prostě vypadni. Ať to zůstane tak, jak to je."
Zaklínač se ani nepohnul. Nechtěl, aby velmož viděl, jak rychlé jsou teď jeho pohyby a reakce. Rychle se stmívalo, což bylo dobře, přílišné světlo jej oslepovalo.
"A proč by to, pane, mělo zůstat tak, jak to je?" otázal se. Snažil se vyslovovat co nejpomaleji.
"To tě," Ostrit zvedl hrdě hlavu, "nemusí vůbec zajímat."
"A co když to vím?"
"To by mě zajímalo."
"Bude-li striga lidem škodil ještě víc, bude snazší odstranit Foltesta z trůnu, že? Tohle královské bláznění se velmožům i lidu zhnusí, není to tak? Jel jsem k vám přes Redanii a Novigrad. Moc se tam mluví o tom, že mnozí Wyzimští se zhlédli v králi Vizimirovi, vidí v něm spasitele a skutečného vládce. Jenže mě, pane Ostrite, nezajímá politika, zájmy trůnů ani palácové převraty. Mám tady práci. Nikdy jste neslyšel o plnění slibů a obyčejné slušnosti?"
"Dej si pozor, s kým mluvíš, vandráku!" vykřikl Ostrit vztekle a sáhl po meči. "Už toho mám dost. Nejsem zvyklý diskutovat s nějakými pobudy! Hleďme - etika, zákony, morálka! A kdo to říká! Lotr, který sotva co přišel, vraždil lidi. Který se před Foltestem ohýbal v úklonách a za jeho zády smlouval s Veleradem jako nájemný vrah. Tak ty se, pacholku, opovažuješ učit slušnosti? Hrát si na Vědoucího? Mága? Čaroděje? Ty prašivý zaklínači! Zmiz odtud, než ti napráskám mečem!"
Zaklínač stál klidně, ani se nepohnul.
"Běžte odtud raději vy, pane Ostrite," řekl. "Už se stmívá."
Ostrit o krok ustoupil a bleskurychle tasil.
"Sám si o to řekl, čaroději. Zabiju tě. Nepomůžou ti ani ty tvoje kousky. Mám u sebe želví kámen."
Geralt se usmál. Pověra o moci želvího kamene byla stejně rozšířená, jako nepravdivá. Zaklínače ale ani nenapadlo ztrácet čas zaklínadly a tím spíš ohrožovat stříbrnou čepel dotekem Ostritova meče. Zmizel pod roztočeným ostřím a udeřil velmože stříbrnými cvoky, nabitými do manžety, do spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama